Jeden den, který bych už nechtěl prožít. Jak soud nařídil, tak se i stalo. Maminka Vás ráno přivezla, šli jsme spolu na procházku, zastavili se u Jardy v krámku, nahlédli jsme ke Kačence a šup na cyklostezku. Po cestě jsme se zastavili pro ovoce a tak jsem zkusil Vám nabídnout banán. Oba dva jste si pochutnali a bylo to poprvé kdy jste jedli takhle venku. Ukusoval jsem kousky banánu a dával Vám je do pusinky. Moc Vám chutnalo, mrzlo a bylo krásné dopoledne.
K obědu jsem měl připravený kuřecí vývar se zeleninou a tajnou zbraň, smetánek. Tentokrát jsi Adámku předstihl Davídka. Snědl jsi skoro celou polívečku a ještě smetánek. Jsem moc rád, že tak dobře jíte. Po obědě jsem Vás položil do postýlky, moc Vám to nešlo ale nakonec Adámku, ty jsi usnul. Jako Budulínek. No a ty Davídku jsi chtěl spinkat taky ale pral jsi se s tím a nechtěl spinkat. V postýlce jsi se stavěl a tak jsem tě vzal do obývacího pokoje, kde jsme si hráli, zkoušel jsem Tě uspat, stavěli jsme kostičky no a v jedné chvíli jsi sebou hybnul na zem, zrovna když jsem se otočil a nedíval se na Tebe. Strašně jsem se lekl, začal jsi plakat a usínat zároveň a já dostal strach, že se ti něco stalo. Jeden z nejhorších okamžiků v mém životě. Nevěděl jsem co dělat, nakonec jsem zavolal paní doktorce Kuhn-Kaberové a poprosil jí zda by se nezašla na tebe podívat. Bohužel, byla ve Vrchlabí. Zeptala se mne na to jak se to stalo, jak jsi spadl a uklidnila mne, že se určitě nic nestalo. Mám Tě dát do postýlky, nechat Tě vyspinkat a pozorovat zda jsi klidný a zda jsi v pořádku.
Tak vystrašený jsem už dlouho nebyl. Miluju Vás a mám o Vás strach. V noci jsem nemohl spát. Stále se mi vracela ta chvilka nepozornosti. Je to opravdu těžké vše zvládnout a neudělat chybu. Davídku, moc se omlouvám, že jsem nedokázal být perfektní. Život mne postavil do role, která není snadná a já to nechci vzdát. Jsem na Vás sám a přesto, že jsem šikovný, není možné pohlídat všechno. Váš děda ze Dvora na tom je špatně, babička musí za ním každý den do nemocnice, vozím ji jak je to možné, pomahám jí nanosit dřevo, udělat nákupy, taky mne trápí, že mi odchází táta, je toho nějak moc. A jsem na vše sám. Měli jse Vás vychovat společně, ale nejsem dost dobrý pro Vaší mámu. Počali jsme Vás, a teď se musím starat. Zvládnu to ale chce se mi brečet. Vydím kolem sebe jen cynismus a odkopávání. Nějak se tím protluču.
Miluju Vás a nikdy se Vás nevzdám.
Tatínek.
