Tak kluci a je tu podzim a s tím spojené počasí, spadané listí a nové zážitky, které spolu prožíváme.
Stále se učíte nové dovednosti, už pěkně chodíte, trochu i běháte, rádi se bojíte a dobře jíte.
Měli jste poprvé perník, rajsou, koprovou omáčku a vše slupnete natotata 🙂
S Vámi je mi skvěle, ale zůstat doma sám a vědět, že s tím nemohu nic dělat. Jsem smutný.
Zkusil jsem co bylo v mých silách ale nemám se s kým bavit. Maminka se stryktně drží rozhodnutí soudu a nechce se se mnou o Vás bavit.
Kakali, spinkali, jedli…..
Mám zastání u významných dětských psychologů, u organizací, které chápou úlohu rodičů, pochopení ale nenalézám u Vaší maminky a rodiny Puschmannových.
Nemusejí se se mnou bavit o ničem, mají přece právoplatný rozsudek za který je tak snadné se schovat.
Sedím tu sám, úplně sám s pocitem, že jsem zase něco neviděl, opoměl, neměl dost sil, nevím.
Nevím proč musíte být od malička střetem sporu.
ANO, spory nebudou, když nebudu po mamince nic chtít a slepě budu poslouchat rozkazy maminky a babičky Puschmannové.
Babička tvrdí, že je to jenom mezi mnou a Šárkou (maminku), ano má pravdu, ale proč si tohle neřekla než začali nakládat můj a Váš osud do náklaďáku.
PROČ??
Tvrdí, že se do ničeho neplete, tomu se nedá moc důvěřovat.
Jednou tohle budete chápat a doufám, že si to přečtete.
Budu se snažit změnit tento smutný příběh.
Co umím, tak Vás naučím, co neumím, zkusím se to naučit.
Vy jste mne naučili jak někoho bezmezně milovat.
DĚKUJU ADÁMKU A DAVÍDKU.
ŠÁRKO, TOBĚ DĚKUJU, ŽE JSE MI PORODILA ADÁMKA A DAVÍDKA.
DEJ MI PŘÍLEŽITOST BEZ PODMÍNEK.
